Srpen 2011

Skleróza...xD

31. srpna 2011 v 12:02 | Bloodina |  Deník
Hej, já jsem zapoměla na jednu hooodně důležitou věc! :D Na jakou? Oznámit vám, že jsem si scela bezúspěšně obarvila vlasy šampónem....byla jsem světle hnědá a teď jsem taková tmavě hnědá s fialovejma melírama. :D FUCK! Nepovedlo se, no. Co se dá dělat. :D Příště jdu do černý s tyrkysovou ofinou. :D

Jinak...9. října mám narozky a už teď si plánuju, co všechno budu chtít. :DD

Prosím...?

31. srpna 2011 v 11:52 | Bloodina |  Deník
Tak jsem zase zpátky. Zejtra nám začíná škola, co? Jak se vám chce? Mě teda vůbec...
Ááá...včera jsem měla návštěvnost jenom 27 lidí! To je přece hrozně málo! Poslední dobou tu mám stáe míň lidí.
A taky...NEUDĚLALI BYSTE MI NĚKDO DESIGN? PROSÍÍM. Já to vždycky zkoním...a vypadá to jak to vypadá. A taky klikačku. Já na tyhle věci prostě moc nejsem. Jestli znáte někoho, kdo by mi to udělal ( a nebo byste mi to udělali vy) tak budu moc ráda. Děkuju.
A jak bylo na chatě? No, normálně. :D Jako vždycky, krásnej klid, pohoda...miluju to tam. =)Kousek odtamtud staví táta barák, v takový vesnici cca kilometr odtamtud. Teď bydlíme s babičkou a s dědou, oni v přízemí, my v patře.
A...nevíte někdo, proč mi nejdou do článků obrázky? Štve mě to...Grrr.
No nic, jdu na oběd. Báj. ^^

Blázinec v pocitech aneb....nebyla to jenom aktuální nálada?

27. srpna 2011 v 12:14 | Bloodina |  Deník
Pamatujete, jak jsem psala, že jsem v sobě našla emo? Zdá se mi to hovadina. Teď jo, ale předtim jsem byla v depce a poblázněná...
Doopravdy vlastně vůbec nevím, kdo jsem. Scene x emo? Strašně ráda se směju. Miluju hudbu, kocerty, fesťáky...poslouchám všechno možný, od Escape the fate, Bring me the Horizon, přes Koblížky až k Paramore a mnoho dalších. Nekouřím, nefetuju (samozřejmě!), alkohol si dám jen občas. Miluju výrazný barvy (kdo by ne) ale i černou. Byla jsem vegetariánka, ale už nejsem, protože se bojím, že bych neměla dostatek...víte čeho., Prostě těch bílkovin, železa, a tak. Teď jím jenom ryby a kuřecí. A jinak...ohledně přírody, jsem veliký ochránce. Miluju přírodu, možná víc, než třeba žehličku na vlasy (bez který jsem kudrnatá. Víte to? Že jsem od přírody kudrnatá a pořád si musim žehlit vlasy? Na umělý narovnání nechci jít, protože nemůžeš mít vlasy barevný a taky to prý hodně vlasy ničí).
A....budu mít tetování hennou a barevnou ofinu. BTW 9. října mám narozky, možná vyloudím nějaký prachy na rodičích...x)

Tak co? Jsem víc SCENE, NEBO EMO? Já myslím, že spíš scene a tamto bylo...aktuální poblíznění. Bože, mám v tom zmatek!

Kluci nepláčou? (2. kapitola)

27. srpna 2011 v 7:42 | Bloodina |  Kluci nepláčou? - povídka na pokračování
Michal
Byl pátek. Čekal jsem na ní před školou, tak, jak jsem to dělával vždycky. Dnes jsem tu ale byl dřív - vlastně úplně první ze všech, takže jsem měl dost času na to, abych něco dělal. Vytáhl jsem tedy z batohu mobil se sluchátky, která jsem si nasadil a pustil do nich songy od skupiny Escape the fate.
Pořád jsem měl výčitky svědomí. Chtěla, abych jí řekl všechno. Nejdřív jsem to měl v úmyslu, ale když na mě koukala těma svýma velkýma, smaragdovýma očima, neměl jsem sílu. Zranil bych jí. Dávala by si to za vinu. Docela mě překvapilo, že na to ještě nepřišla. Je vnímavá a citlivá. Zná mě ze všech lidí nejlíp.
Už zase si přejíždím klíčem po holé paži. Krucinál...! Jsem úplně, totálně neschopný. Kdyby se tohle dozvěděla máma....máma. Dneska odpoledne půjdu k ní do nemocnice. Nechci zase vidět ty její ztrápené oči a slyšet její myšlenky. Hlavně slyšet její myšlenky. Proč zrovna já mám nemocnou mámu? Proč zrovna já musím denodenně poslouchat cizí neodbytné mysli a prohlížet si barvy jejich aur? Proč zrovna já mám tyhle hrozné 'nadpřirozené' schopnosti? Dřív jsem to nevěděl, ale pak to prostě přišlo - zničehonic. No, vlastně asi né jentak, zničehonic, že bych se vzbudil s tímhle. Ale omdlel jsem...a když jsem se probudil, byla celá škola v alarmu.
Někdo mě zezadu šťouchnul do zad. Terka. Byl jsem tak zabraný do svých myšlenek, že jsem ani nevnímal, jak se ke mně blíží. ,,Ahoj." posadila se vedle mě. Měla dobrou, veselou náladu. Taky jsem jí pozdravil. Snažil jsem se nebýt tak skleslý. Snažil jsem se nevypadat tak smutně. A rozhodně jsem nechtěl, aby se ptala na něco ohledně mé mámy. A hlavně jsem jí nechtěl zkazit náladu.
Koukla na mě a kousla se do rtu, černé vlasy jí splývaly po ramenou až pod prsa. Přál bych si tak moc, abych dokázal svoje 'síly' ovládat a nevnímat neodbytné myšlenky jiných, ale bohužel, teď to nešlo. Chudák, vypadá, jako kdyby celou noc nespal...jako kdyby ho trápilo ještě něco.. Chci mu věřit, že to je jen problém s jeho mámou. Jen...pff...jsem tak povrchní. Jak můžu říct JEN?Kdyby se tohle dělo někomu z mé rodiny, byla bych na dně. Jenže k tomu on nemá moc daleko....beztak je to všechno moje vina. Jsem hrozně neschopná. Myslela jsem, že mě bere za kamarádku. Ale kdyby mě tak bral, kdyby mi věřil...tak mi to s jeho mámou řekne už dřív.
Ta slova mě bodaly do srdce jako ostré meče, jedno za druhým. Ona si to dává za vinu...? Kéž bych jí tak mohl říct všechno....úplně všechno. Kéž bych jí mohl říct o mých schopnostech a o tom, že jsem vlastně blázen....
Rozklepala se.
Zpozoroval jsem, jak se jí rychle změnila nálada. Teď byla....starostlivá, smutná a měla strach. Položil jsem jí paži narameno. ,,Je mi jenom zima." řekla. Jenže to nebylo zimou - měla na sobě silnou, koženou bundu. Zarazilo mě, když mi padla kolem krku. Michale, kdybys věděl, jak tě miluju a jak mě trápí, že jsi smutný, pomyslela si. Teď, nebo nikdy. Prostě jsem jí musel říct alespoň jednu z mnoha věcí, které neví.
,,Miluju tě," zašeptal jsem, když jsem jí držel okolo krku.
,,Já tebe," vzdychla. V tu chvíli jsem měl sto chutí říct jí celou pravdu o mě, ale neudělal jsem to. A rozhodl jsem se, že na to nebudu spěchat.

ÉÉéééé! :DD

27. srpna 2011 v 7:38 | Bloodina |  Deník
Tak jsem tu jenom na chvíli...no, na chvíli...do tý doby, než začne pršet. :DD Dneska ráno jsme měli na chatě budíček v šest hodin, aby máma s tátou mohli jet sem, domu, vykopávat brambory. :DD Umírám.! :DD Takže napíšu teď asi nějakej článek, možná pokračování povídky na pokračování...:DD

"Emo povídky"?

25. srpna 2011 v 12:24 | Bloodina |  povídky
My už si přečteme hotovou povídku. Smutnou, to se rozumí, proto se jim říká emo povídky. My, když si to čteme, ale netušíme, kolik se skrývá za tím textem bolesti...pocitů. Lásky, zloby, zoufalství...bezmoci. My maximálně okomentujeme článek. Ten člověk, co to psal, má ale náladu pod psa. Ten, kdo nikdy nic nepsal, to nepochopí. Ale když pak někdo začne nadávat na ten článek? Já osobně nesnáším, když někdo nadává na mém blogu na mé články. Ať to sakra nečte! Ne? Mám vždycky radost z toho, když přibyde komentář, který je pochvalný, a nebo obsahuje kritiku, ale jenom pravdivou. Neberu něco jako: ,,Debilní emaři." atd. My jsme přece taky jenom lidi! Jako ostatní! Kdyby hoper zapomenul na svou "TVRDOU STRÁNKU" a napsal si taky takovou povídku, pochopil by...jenže to jim jejich pýcha nedovolí.

Jen my dva...

24. srpna 2011 v 23:56 | Bloodina |  povídky
Když se spolu procházíme a drželi se za ruku, najednou, zničehonic bleskne. Sklopíš zrak k zemi. V očích máš smutek, jako bys věděl, že spolu už dál nemůžem být...jako bys viděl do budoucnosti. Prosím, to ne. Mám jenom tebe. Všichni ostatní už mě dávno zavrhli... Když dojdeme na mýtinu uprostřed lesa, tam, kde jsem tě poprvé uviděla, přiblížíš se ke mě a políbíš mě. Tak jemně, citlivě...láskyplně. Ani nepostřehnu, jak nad námi rupne strom, nejspíš kvůli bleskům. Strčíš mě od sebe, sám tam ale zůstaneš. Nestihneš to, nestihneš utéct. Prosím, ať je tohle jen sen! Děj přede mnou probíhá zpomaleně, ale já uvažuju co možná nejlíp. Nevytáhla bych tě odtamtud...strom padá, už je skoro u tvé hlavy....vrhnu se ktobě a obejmu tě. Nemůžu tě nechat jít tam samotného. A ty mě tu nemůžeš nechat samotnou. Neucítím nic. Jen ránu dozadu do hlavy a pak bolest, jenom krátkou bolest, po celém těle. A pak vidím shora sebe a tebe, jak tam ležíme v objetí. Když se rozhlédnu, vidím tě pár kroků ode mě. Když se k tobě chci dostat, uvědomím si, že lítám. Že mám křídla. Andělská křídla. Popolétnu k tobě, je to snadné. Obejmu tě. Teď už budem navždy spolu, lásko.

Co je to EMO? Tohle!

24. srpna 2011 v 23:38 | Bloodina
Emo = EMOCE, HUDBA, ŽIVOT.
Emo hudba. Za každou napsanou písničkou se skrývá mnoho pocitů. V textech, melodii...i když tomu nerozumíme, třeba když je to anglicky, stejně nám to krásně zní. Píšem i svoje texty. Třeba básně, povídky, knihy...nebo tak.
Nepijeme, nefetujeme, nekouříme...jsme Sxe! Ve většině případů jsme vegetariáni nebo vegani. Bojujeme proti ničení naší země...protože to ona nám umožňuje tu být. A ostatní lidé ji ničí. My neděláme úmyslně nic, co by mohlo škodit nám nebo druhým. Jenže je nás málo! Ostatní jí ničí. Kácí deštné pralesy, zabíjejí všemožná zvířata, testujou na nich kosmetický přípravky, ozonový díry, vzduch od výfokových plynů...je toho moc. A stejně MY to nedokážeme ovlivnit. Ale přesto věříme...jsme pevně rozhodnutí, stojíme si za svým přesvědčením. Jsme přesvědčení o tomhle. O tom, že když budeme šťastní, budeme se smát, když budeme smutní, budeme plakat...o tom, že EMO STYL má cenu! O tom, že emo nemá pravidla a že klidně si třeba můžeme jednou za čas cigaretu nebo skleničku dát. Ale v míře a málokdy. Že tohle neděláme jen tak, že to možná někdy někdo pochopí!

Pozastavuju...

24. srpna 2011 v 22:24 | Bloodina |  Deník
Ahoj. Tak zase od zejtřka blog pozastavím, protože jedu zase na chatu, asi do úterý nebo do středy. Dneska jsem strávila skoro celý den na koupáku. Mám spálený...úplně všechno. :D A jsem solidně rozmáčená..xD No, budu asi zas něco psát...třeba povídku, nebo tak. =)

Hej, já jsem tu..!

23. srpna 2011 v 23:39 | Bloodina |  povídky
Když Tereza začala chodit okolo toho domu, úplně poprvé tam uviděla nádherného kluka. Seděl tam pokaždé, když šla do školy, na lavičce, někdy drbal za ušima roztomilého labradora. Vždycky se na něj usmála, ale on nic. Jednou na něj i zamávala, ale zase jí neodpověděl. Protiva! Myslí si, že je něco víc? vztekle kopla do kamene před ní. Proč je život tak nespravedlivý?

Jednou, když tam kluk neseděl, se odhodlala a šla zazvonit. Bála se, hrozně se bála. A styděla se. Jenom si spolu popovídají...dveře jí otevřela jeho maminka, oči měla zarudlé. ,,Dobrý den. Já jdu za vaším synem." řekla vystrašeně Tereza. Maminka se rozplakala.
,,Nezmiňoval se mi o tom, že měl nějaké přátele..." divila se.
,,Já...chtěla jsem být jeho kamarádkou. Ale..vždycky když jsem šla okolo, seděl tam, tak krásný...drbal psa za ušima. Zamilovala jsem se do něj, ikdyž jsem ho neznala blíž. To jsem prostě já. Dělala jsem si falešné naděje. Když jsem se na něj usmála, tak nic, ani mi nezamával." vzdychla.
,,Honzík se včera předávkoval svými léky..vbyl slepý, proto ti neopětoval pozdrav. Cítil se sám...proto to udělal." maminka se rozplakala ještě víc.

About...

23. srpna 2011 v 22:44 | Bloodina |  Kluci nepláčou? - povídka na pokračování
Tak..teď jdu vysvětlit, co je ta má povídka na pokračování vlastně zač.
Michal má jasnovidecké schopnosti. Jeho máma je nemocná, má leukémii. On se kvůli tomu často řeže.
Tereza je jeho nejlepší kamarádka. Má bratra Honzu a kamarádku Moniku.
A dál? Je to zamotaný. V průběhu příběhu to pochopíte. ;)

Kluci nepláčou? (1. kapitola)

23. srpna 2011 v 22:31 | Bloodina |  Kluci nepláčou? - povídka na pokračování

Tereza
,,Když on je tak....krásnej," míchala jsem kakao v hrnečku od granka. Moje kamarádka Monika se usmála.
,,A ty ještě víc, tak co to hrotíš?" řekla a usrkla trošku ze svého hrnku.
,,No, ještě kdyby...já jsem oproti němu totální nula!" pokřivým svůj věčný úsměv, když vduchu srovnávám sebe s Michalem. On má tmavě hnědé vlasy, já černé. Jeho jsou rozcuchané a padají do očí a moje jsou sčesané na patku, nahoře natupírované a dole dorovna vyžehlené. Jeho úsměv, obličej, postava, povaha....to se nedá s nikým srovnávat. Zvlášť ne se mnou.
,,Nemel kraviny, brouku," mrkla na mě, ,,ty víš, že to tak není. Měla bys ho vidět, jak na tebe pořád zírá, když se nekoukáš."
,,Ale je. A....co když ho tim pak ztratim jako kamaráda?" vzdychla jsem. Pravda je taková, že si nedovedu představit můj život bez něj.
,,S tebou je to těžký," zasmála se a položila svůj hrnek na můj noční stolek.

,,Tak panstvo, dáme si to ještě jednou, jasný? A trošku života do toho dejte, jste jak leklý ryby!" tleskala rukama naše třídní učitelka, která stála u zdi veliké haly na cvičení.
,,Když my chceme jinak do dvojic!" ozvalo se zezadu. Byla to Moika, jak jinak. Pak se k ní přidali i další lidi.
,,Tak se nějak rozdělte, no...a kdyžtak kluk s holkou, jo?" pročísla si rukou svou rudou kštici. Okolo mě začali procházet holky i kluci. Pak jsem zahlédla Michala, jak se šourá směrem ke mně. Zastavil se tak třicet centimetrů ode mě a usmál se. Taky jsem se usmála a pak už nějak nevyzbyl čas na otázku typu jdem spolu?, protože nás už učitelka táhla úplně dopředu.
,,Tady to bude nejlepší. Jste oba takový výrazný, tak budete vepředu." rozhodla.
,,No, já bych řekla, že-" nedokončila jsem větu, protože mi zase skočila do řečí.
,,Žádný výmluvy, budete tady." otočila se a odešla urovnávat další dvojice.
,,Rozkaz kapitáne..." zamumlala jsem. Michalovi se vytvarovaly rty do zřetelného úsměvu. Po deseti minutách jsme už byli postaveni v rovných, úhledných řadách.
,,Do plesu máme sice tři měsíce, ale musíme si to zkoušet minimálně jednou za tejden, děcka," popšla třídní ke CD přehrávači a pustila hudbu. Ten remix jsem dělala já s Monikou, Michalem a pár lidmi ze třídy. Musím říct, že se nám povedl.


Po hodině jsme se všichni odklidili ven ze školy, protože to byla naštěstí poslední hodina. Dopadlo to tak, že jsem měla namířeno na náměstí, s Michalem po boku. Kluci se s ním moc nebavili - on byl vždycky jiný, takový...citlivější. A hezčí, to se mu musí nechat. Vlasy měl sestříhané tak, že vypadal vlastně jako emař.
Už byla docela zima, konec listopadu. Vduchu jdrm di nadávala, že jsem si ráno oblékla jenom delší mikinu. Povytáhla jsem rukávy a o trošku víc se do ní zachumlala. Pootočil ke mně hlavu a oklepal se.
,,Zima, co?" přejel si jazykem po černém, kroužkovém piercingu ve rtu. Nechal si ho udělat asi před měsícem - akorát na začátku měl stříbrný. Tenhle dostal ode mě...
Přikývla jsem. ,,Ty jsi truhlík, příště se aspoň obleč." zaculil se.
,,Pokusim se." zasmála jsem se a objala si ramena pažemi.
,,Hele, co děláš navečer?" zeptal se.
,,Nejspíš nic." odpověděla jsem popravdě.
,,Nechceš jít ven? Třeba s čoklama?" usmál se. Se psama chodíme pravidelně. Pořád se mě ale ptá jako by jsme šli poprvé.
,,Tak jo..v kolik?"
,,No...v šest? V parku?" kouknul na hodinky.
,,Okej." kývnu.

,,Ještěže se mají rádi. Jinak by hrozilo, že mi Tedina sežere Tedíka." zasměju se. První měl psa Michal. Když jsem ho dostala já, nevěděla jsem, jak ho pojmenovat. Poradila jsem se s Michalem a schodli jsme se na Tedíkovi. A tak jsem to tak nechala. Tedina a Tedík. Tedina je zlatý retrívr a žije už šest let. Tedík Maltézáček, který se narodil před dvěma roky.
,,Třeba nás jenom nechtěj rozdělovat, ale v hloubi duše se nesnáší..." zírá na ně. Už zase vypadá jinak....smutně. A zranitelně.
,,Michale?" rozklepe se mi hlas, ,,nechtěl bys...mi něco říct?" Přijde mi, že dneska by mi opravdu něco CHTĚL říct. Jindy ne. Ale dneska....
Povzdechne si a dojde k nejbližší lavičce, kde se posadí, což udělám i já.,,Nevim, co myslíš." svěsil ramena, ,,ale možná všechno....což bych ti rozhodně vysvětlti měl."
Po krátké pauze začal: ,,Moje máma má leukémii. Přišli na to koncem prázdnin...je to..hrozný."
,,A proč jsi mi to neřek?" koukla jsem na jeho hnědé oči plné nekonečného žalu. Dostala jsem na sebe vztek - co jsem to za kamarádku, když ve mně nemá důvěru?
,,Mě to nenapadlo," zadrhle se mu hlas. Jak ho to mohlo NENAPADNOUT? Přeběhl mi mráz po zádech. Pod návalem emocí jsem ho objala. Tak pevně, že kdyby se teď chtěl vyprostit, neměl by šanci.
Nad námi se zničehonic prohnal silný vítr. Nepříjemně sudený vítr. Michala jsem se nepustila, spíš jsem se k němu naopak tiskla o něco víc. Vždycky jsem měla dojem, že nevím všechno...že ho něco trápí. Jenže...mě to pořád nepřijde jako VŠECHNO. Je tam...ještě něco.
Odtáhl se ode mě a chytil mě za ramena. ,,Terko," řekl, ,,slib mi, že, jestli budeš mít nějakej problém a budeš mi to chtít říct, tak mi to řekneš. Prosím." upřel na mě svůj pronikavý, temný pohled.
,,Slibuju." přivřela jsem oči a přitom mi zpod víček uniklo pár horkých slz.

emo vs. sebepožkozování...

22. srpna 2011 v 23:36 | Bloodina
Poslední dobou nacházím víc a víc fuj článků o emo stylu. A hlavní téma tam je sebepožkozování. Pokusím se tedy těm nechápavým aspoň něco vysvětlit.
Proč si všíchni myslí, že se emaři řežou? Kvůli emo pravidlům? Taky. A nebo kvůli malejm, pubertálním dětičkám, který si pořežou zápěstí, hodí si patku přes oko a pak si o sobě hooodně myslí? Obojí. Oni zničili emo styl. Ale víte proč? To kvůli těm...dementním emo pravidlům! Jim to nikdo nevysvětlil. Začali si hrát na to, co nejsou. A takhle to dopadlo.A ikdyby se sebepožkozoval někdo "nepózer", tak k tomu má důvody. Má problémy, uvolňuje ho to. Prosím, nikdo si s tím nezačínejte.Jeden z mých nejlepších kamarádů kvůli tomu skončil v blázinci, a kdyby ho pár dní před tím nenašel jeho starší brácha, už nemusel být mezi námi. Ale on k tomu má důvody. I když žádný důvod nemůže být tak veliký...ale samozřejmě to nejsou dementní emo pravidla. Na ty všichni serte! Prosím.

Jsem tu jenom na chvíli.

22. srpna 2011 v 22:45 | Bloodina |  Deník
Děti. Teď jsem byla na vašich blozích, u všech se mi články líbíly. =) Teď tu budu tak do dvanácti, ale nevím, o čem mám psát článek...x/ No, nebo budu prostě něco číst. =) Tak nebo tak, jdu čerpat inspiraci. =)
O čem chcete, abych napsala? Koment. =)

Já = emo?

21. srpna 2011 v 23:51 | Bloodina |  Deník
Jak jste si asi všimli, změnila jsem design. Takhle se mi to líbí mnohem, mnohem víc.
Už včera, když jsem psala článek o tom, že "se hledám", jsem vlastně věděla, že jsem se našla. A jak? Po mý "emo etapě", jsem začala zkoušet jiný sttyly....rock, punk, scene...a nakonec jsem přece jenom zjistila, že vlastně k emo stylu mám nejblíž. A že jsem se nemýlila, když jsem emo byla dřív. Protože já mám emo v srdíčku. Pocítila jsem to už tehdy, když jsem poprvé slyšela emo hudbu. Samozřejmě, že si pamatuju, kdo to byl. Byli to Escape the fate. Hudbou žiju. Nejvíc poslouchám tyhle kapely, ale třeba táta poslouchá svoje zpěváky. A, popravdě řečeno, mezi nimi jsem si našla i pár takových, které mi dodají energii. Proč ne? Když v nich cítím to "NĚCO", co mě nabije pozitivní vlnou...dodá mi energii. Ale takhle je to skoro u všech písniček od "emo kapel, nebo jak to říct", které mám v mobilu. Jsem plachá, ale dávám najevo emoce. Těžko se to vysvětluje, kdo to nezažil, neví. Jsem plachá vůči člověkům, které jsem ještě neprokoukla. Neotevřu jim svoje srdce jenom tak, nenechám se od nikoho jentak oblbnout a pak zradit, na to jsem toho už zažila dost. Emoce dávám najevo všelijak - když se mi chce smát, směju se, když brečet, brečím...co cítím, to dělám. Jsem vegetariánka. Nehodlám jíst něco, co žilo...dýchalo. Tak jako já. Na jednu stranu mám fajn život, na druhou je úplně k ničemu. Nejspíš byste nerozuměli. A taky...štve mě, jak se lidi okolo mě chovaji. K přírodě, k naší zemi. Protože jestli se budem takhle chovat dál, může být brzo po nás. Po nás všech. Vážně se vám líbí začouzený města? Znečištěný řeky a potoky? Lesy plný odpoadků? Mě teda ne. A stojím si za tím.

(Ne)našla jsem se už dávno?

21. srpna 2011 v 22:29 | Bloodina |  Deník
Tenhle článek je tak trochu pokračování ke článku "pořád se hledám". O čem bude? O emo stylu. Přijde mi, že emo je to, s čím jsem se narodila v srdci. Do emařky jsem se stylovala asi rok, pak jsem přestala, ale pořád poslouchám tu hudbu, pořád tak cítím. Asi před dvěma týdny jsem se začala zase stylvat jako emařka. Věřte tomu, nebo ne, jako Emo se cítím přirozeně. Přirozeněji, než když jdu úplně normálně oblečená. Zdá se mi, že prostě už dávno vím, že jsem emo, tam někde uvnitř...jenom jsem prostě nechtěla podstupovat dál každodenní žehlení vlasů, aby nebyly kudrnatý, pak "Emo šikanu" a tak. Tak jsem se prostě zase začala "stylovat" jako normální holka. Ale já se emo stylu prostě nevzdám. Tenhle můj výpadek, to bylo prostě odpočinutí od všeho toho nadávání a tak. Jenže teď už je mi to jedno. Dostávám se do takového "znovuzrození", nebo jak to říct. Věřte tomu, že jako Emařka se cítím nejlíp. A prosím, nenadávejte mi do pózerů, když mě neznáte.
Blood!na

Anděl

20. srpna 2011 v 23:24 | Bloodina |  povídky
Sofie seděla na lavičce v malém parčíu poblíž jejich bytu a hleděla na hřiště před sebou. Bylo zapadané sněhem, který ještě pořád padal, dál pokrýval ještě větší vrstvou hřiště a jí také. Slzy jí tekly po tvářích, některé zmrzly. Klepala se zimou, ale domů nešla. Nechtěla tam. Čeká jí peklo. Peklo v podobě jeho. Její noční můry. Toho, od koho by měla očekávat oporu, teď, když před rokem maminka zemřela. Ale on jí místo toho bil, nadával jí... Mami, kéž bys to viděla. Kdybys jen tušila...snad se aspoň ty máš dobře. Najednou se před Sofií objevil Anděl. Ano, byl to anděl, poznala to podle křídel. Nebylo mu vidět do tváře, byl otočený zády, ale podle toho, že měla na sobě dlouhé šaty, to nejspíš byla žena. Pak si všimla Sofie jejích vlasů. Jsou dlouhé...a kudrnaté. Takové, jako měla maminka. Anděl se otočil. Bledá tvář bez skvrnky, černé linky okolo očí....takhle si Sofie anděla nepředstavovala. Ale byl tak moc podobný její mamince! Rozplakala se ještě víc. ,,Mami?" zašeptala do ticha, bála se, aby to neuslyšel táta. Anděl zvednul oči. Usmál se. To gesto bylo plné nekonečné lásky. ,,Z tebe je anděl?" ptala se Sofie nechápavě.
,,Sofie!" po sídlišti se rozléhal křik jejího táty. Rozklepala se. Ne! ,,Okamžitě sem přijď! Slyšíš?"
,,Mami!" natáhla Sofie k přízraku ruku. Nezmizel. Taky jí chytnul za ruku. ,,Můžu jít s tebou?" Maminka zaváhala. Sama věděla, že nemůže. Ale nemohla by udělat vyjímku? Pustila Sofiinu ruku. Zamávala. A zmizela. Sofii stekla po tváři slza. Odhodlaně odeběhla ke vchodu paneláku a vyběhla po schodech nahoru až k jejich patru. Táta byl rád, že se vrátila. ,,Uvaříš?" hned začal. Věděla, že kdyby neuvařila, zase by dostala. Narychlo udělala, co jí řekl. Odnesla mu to, naštěstí neremcal. ,,Jdu se vykoupat. Přijdu hned."
V koupelně popadla do ruky žiletku, kterou nosila v krytu mobilu. Vždycky jí měla u sebe. Byla zvyklá na bolest. Napustila si vodu a vlezla do vany. Ruku položila pod vodu. Zařízla se jednou. Nic. Odpusťte mi, ale musím. Odcházím. Podruhé. Krev ošklivě vystříkla, jenom trošku, ale přece to bylo vidět. Narazila na správnou žílu. Teď. Už mě nebudou trápit modřiny na těle od něj. Ani problémy se školou. Ani to, že nemám kamarády, natožpak přítele. Teď už se trápit nemusím.

Pořád se hledám.

20. srpna 2011 v 22:43 | Bloodina |  Deník
Možná zní nadpis divně. Ale je to tak. Možná bych vám to měla vysvětlit, tak teda: hledám svůj styl. Ještě pořád jsem se nenašla. Ano, byla jsem dlouho emo, pak se změnil můj názor na svět a byla jsem scene....někdo mě může mít za pózerku, ale já se prostě ještě musím najít. Libuju si v magii, miluju smích, ale i pláč a smutek. Jsem na jednu stranu optimistická, na druhou stranu ale i pesimistická. Miluju oprýskaný lak na nehty a punk mi taky není cizí. Rock se mi taky líbí. Nejvíc poslouchám takovou tu "emo hudbu", však víte. Fall out boy, Escape the fate, My chemical romance, Cinema Bizare, Billy Talent, Koblížci atd. Proč tohle píšu? Nevím, co mám dělat. musím se najít.

Nechápu aneb proč se za sebe stydí?

20. srpna 2011 v 22:35 | Bloodina |  EMOce
Tak....dneska bych chtěla trošec rozebrat chování některých lidí. Jasně, že to nejsou všichni, ale je jich hodně. To chování je vlastně stydlivost, ale né taková, jakože koukání do země, červenání se a tak...je to, když se člověk stydí, nebo bojí říct Ano na otázku, ohledně jejich stylu. Např. ,,Ty jsi scene?" Někdo se zeptá výsměšně, povýšeně...Já bych se usmála a odpověděla, že ano, ale mnozí jenom zavrtí hlavou, nebo neodpoví. Ale proč? Možná se bojí, že by je mohli ostatní zavrhnout. Jenže! Kdyby je měli kvůli scene, nebo třeba jinému stylu zavrhnout, udělali by to už dávno a neptali by se na to. Takže je to vlastně jedno. Nesnáším, když se do mě někdo kvůli mému stylu naváží. Hlavně mě maj lidi za emařku, to je fakt. :D Možná tak vážně trošku vypadám...nevím. Kdo mě zná, ví, že čistokrevný emo vážně nejsem. xD Jenže mě to vůbec nevadí...! Proč? Protoč. ;) No, je to jednoduchý. Miluju, když na mě všichni koukaj, ať už opovržlivě, nebo zaujatě. Je mi to fuk. Ale...ten pocit. Když jdeš po ulici, a každý, kdo má oči, si tě všimne. Kdybych tam šla podruhé, už budou vědět, že mě "někde viděli". Různě se taky potkávám se scene a emo lidma a tak podobně. Vždycky hodíme pokec. Vlastně i když jsme se v životě neviděli. :D
Takže, radila bych, nestyďte se za svůj styl! Vybrali jste si ho přece sami?! Nebojte se říct pravdu a ukázat se světu. Protože, věřte tomu, když budete mluvit pravdu, vždycky budete o něco šťastnější. =)
Blood!na

Zavři oči - natáčení klipu

20. srpna 2011 v 0:06 | Bloodina |  Music
Podívejte se na ně, jak jak si to dávaj. :D Já jsem zdrcen, jsem zdrcen. :D Oni nemaj antikoncepci..:D A co oni budou jako dělat to by mě teda strašně moc zajímalo zajímalo. :D