Anděl

20. srpna 2011 v 23:24 | Bloodina |  povídky
Sofie seděla na lavičce v malém parčíu poblíž jejich bytu a hleděla na hřiště před sebou. Bylo zapadané sněhem, který ještě pořád padal, dál pokrýval ještě větší vrstvou hřiště a jí také. Slzy jí tekly po tvářích, některé zmrzly. Klepala se zimou, ale domů nešla. Nechtěla tam. Čeká jí peklo. Peklo v podobě jeho. Její noční můry. Toho, od koho by měla očekávat oporu, teď, když před rokem maminka zemřela. Ale on jí místo toho bil, nadával jí... Mami, kéž bys to viděla. Kdybys jen tušila...snad se aspoň ty máš dobře. Najednou se před Sofií objevil Anděl. Ano, byl to anděl, poznala to podle křídel. Nebylo mu vidět do tváře, byl otočený zády, ale podle toho, že měla na sobě dlouhé šaty, to nejspíš byla žena. Pak si všimla Sofie jejích vlasů. Jsou dlouhé...a kudrnaté. Takové, jako měla maminka. Anděl se otočil. Bledá tvář bez skvrnky, černé linky okolo očí....takhle si Sofie anděla nepředstavovala. Ale byl tak moc podobný její mamince! Rozplakala se ještě víc. ,,Mami?" zašeptala do ticha, bála se, aby to neuslyšel táta. Anděl zvednul oči. Usmál se. To gesto bylo plné nekonečné lásky. ,,Z tebe je anděl?" ptala se Sofie nechápavě.
,,Sofie!" po sídlišti se rozléhal křik jejího táty. Rozklepala se. Ne! ,,Okamžitě sem přijď! Slyšíš?"
,,Mami!" natáhla Sofie k přízraku ruku. Nezmizel. Taky jí chytnul za ruku. ,,Můžu jít s tebou?" Maminka zaváhala. Sama věděla, že nemůže. Ale nemohla by udělat vyjímku? Pustila Sofiinu ruku. Zamávala. A zmizela. Sofii stekla po tváři slza. Odhodlaně odeběhla ke vchodu paneláku a vyběhla po schodech nahoru až k jejich patru. Táta byl rád, že se vrátila. ,,Uvaříš?" hned začal. Věděla, že kdyby neuvařila, zase by dostala. Narychlo udělala, co jí řekl. Odnesla mu to, naštěstí neremcal. ,,Jdu se vykoupat. Přijdu hned."
V koupelně popadla do ruky žiletku, kterou nosila v krytu mobilu. Vždycky jí měla u sebe. Byla zvyklá na bolest. Napustila si vodu a vlezla do vany. Ruku položila pod vodu. Zařízla se jednou. Nic. Odpusťte mi, ale musím. Odcházím. Podruhé. Krev ošklivě vystříkla, jenom trošku, ale přece to bylo vidět. Narazila na správnou žílu. Teď. Už mě nebudou trápit modřiny na těle od něj. Ani problémy se školou. Ani to, že nemám kamarády, natožpak přítele. Teď už se trápit nemusím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byla jsi tu? :D

ano...x 59.3% (166)
ne....x.x 40.7% (114)

Komentáře

1 Barů Oxo Barů Oxo | Web | 21. srpna 2011 v 13:41 | Reagovat

proč všichni píšnou tak strašně depresivní povídky?:D ale jinak dost dobrý :).. jen by to chtělo něco víc optimističtějšího :)

2 LebenSphase LebenSphase | Web | 21. srpna 2011 v 20:50 | Reagovat

ta povídka je úžasná ale fakt moc smutná :( :)

3 Bloodina Bloodina | 21. srpna 2011 v 22:13 | Reagovat

[1]: Píšu jedině depresivní...

[2]: Děkuju. No, já píšu  všechny smutný. Skoro.

4 Lily BleedForYou Lily BleedForYou | Web | 23. srpna 2011 v 21:43 | Reagovat

fakt hustí.. mám ráda takový ti smutný povídky

5 Bloodina Bloodina | 23. srpna 2011 v 21:49 | Reagovat

Dík. To já taky.

6 Dr. DinO Dr. DinO | Web | 24. srpna 2011 v 23:40 | Reagovat

Brr, zamrazilo mě v zádech. Skvělý ... ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama