Kluci nepláčou? (5.kapitola)

11. září 2011 v 21:27 | Bonnie Paranoid |  Kluci nepláčou? - povídka na pokračování
MICHAL
Z naší společné procházky jsem šel k tetě pro věci a pak domů. Nijak moc mě neláká představa promarněného odpoledne u ní v bytě.
,,Nemáš klíče?" otevře mi dveře babička, poté, co jsem víc jak minutu usilovně zvonil.
,,Ne." pokrčím rameny. ,,Ahoj babi." Obejmu jí okolo krku. Moc dobře si uvědomuju, co pro mě v mém životě znamená. Tátu jsem v životě nepoznal, máma je nemocná...bože, snad se brzo uzdraví. Sice mám ještě tetu, ale pochybuju, že by mě chtěla mít doma pořád. Stačí jí, když tam přespávám....někdy. Jsem tam poslední dobou čím dál tím víc.,,Přišel jsem jenom na skok." zouvám si boty. ,,Pojedu za mámou."
,,Dobře, Míšo, jak myslíš." Projdu kuchyní a obývákem až k mému pokoji. Přivítá mě plakát přilepený nad mým stolem. Hodím k němu tašku, ze kterého vytáhnu mobil, peněženku, Ipod a přendám je do menšího batohu.

V autobuse moje obrana proti dotěrným, barvami hýřícím aurám a myšlenkám totálně pohoří. Dělá se mi z toho špatně od žaludku, motá se mi hlava, prostě se cítím úplně na nic. Hlavu opřu o studené okno. Pěkně chladí do tváří, odlepím se od něj až když s úlevou vstanu, protože KONEČNĚ dojedeme k nemocnici. Vystoupím a zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu. Stojím před velikánskou budovou, do které se mi ani za mák nechce. Chodím sem nerad. Máma tu je jenom někdy. Když jde na vyšetření, chemoterapii a podobně.
Statečně projdu parkem, vyběhnu po šesti schodech ke vchodovým dveřím. Otevřu je. Do nosu mě praští nemocniční pach infekce a já se, proti vlastní vůli, zapotácím. Vystoupám váhavě po schodech nahoru do třetího patra, přičemž se snažím nevnímat místní atmosféru. Snažím, ale marně. Jdu tichou chodbou, moje kroky jsou tak hlasité..... Před dveřmi jejího pokoje se párkrát zhluboka nadechnu, jenom do nich strčím protože jsou pootevřené. Leží na posteli, když mě spatří, vlídně se usměje. ,,Ahoj."
,,Ahoj." Taky se snažím usmát. Opatrně se posadím na kraj postele. Vypadá hrozně vyčerpaně. I přestože mě každý dotek s jiným člověkem hrozně moc vyčerpá, zvlášť s ní, strašně unaví, protože se na mě přenesou její pocity ještě hlouběji, pohladím jí po ruce. Najednou jsem plný beznaděje, prázdnoty, smutku...
,,Tak co, jak to jde?" zeptá se.
,,Jo...v pohodě." prohodím. Jasně, že NEJSEM v pohodě. Zvedne hlavu, ze které už vypadaly všechny vlasy. Dlouhou dobu jsme vybírali paruku, která by jí sedla. Nakonec v její skříni leží podobná jejím dřívějším, krásným, hnědým vlasům, které si barvila na ohnivě červenou.
,,Zejtra pojedu domu." řekne. Přikývnu. ,,Máš dost peněz?"
,,Mám." odpovím pravdivě.
,,To je dobře."
Dotknu se její tváře. Je ospalá a unavená. Povzbudivě se na ní usměju. :,,Spi. Potřebuješ to."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Byla jsi tu? :D

ano...x 59.3% (166)
ne....x.x 40.7% (114)

Komentáře

1 Lily BleedForYou Lily BleedForYou | Web | 14. září 2011 v 21:01 | Reagovat

uplně se mi chce brečet když to čtu... :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama